Ateliér figurálního sochařství a medaile /škola Vojtěcha Míči

Ateliér vychází z podstaty trvalé a definované tradice v sochařství, stejnou měrou však reaguje i na stávající vývoj figurálního tématu na poli výtvarného umění. Přirozenou součástí figurálního sochařství je reliéf, od velkých formátů až po společensky významné obory jako je reliéf s tvorbou medailérskou a mincovní.

Motiv těla může reprezentovat množství významů. Může být symbol vlastní identity nebo se stát nositelem společenských zvyklostí. Stejně jako může být pouze měřítkem. Důležitá je i reflexe vztahu člověk X žitý prostor, který ho bezprostředně obklopuje a vymezuje nebo dokonce omezuje. Nemusí jít pouze o anatomii, ale i o vnímání vlastního těla, kořenů a o komunikaci. Žádné téma není moc malé, jde o autenticitu práce studenta/studentky, o trvalé hodnoty, které jejich práce obsahuje. Práce by nemela být nesoustředěná a povrchní.
Ateliér je místo setkávání, diskuze, konfrontace, možnosti být ovlivněn i ovlivnit, třídění názorů, chráněný prostor, čas. Je to prostor, kde špičkové výkony jsou stejně důležité jako možnost dopustit se chyby. Území, ve kterém člověk nalezne svoji jistotu i možnost experimentovat.
 
Práce v ateliéru je zaměřena na zvládnutí široké škály projevu, od realistických studií přes portrét, akt až po zcela svobodný umělecký projev. Podstatný je rozvoj schopností studenta převést realitu a vlastní představy do plně plastické výtvarné řeči. Naučit se „vidět“, redukovat vnímané na podstatné a dokázat vše využít přiměřeně vlastním schopnostem, a ve své přirozené výtvarné řeči je nenahraditelné. Během celého studia se student propracovává od zadaných úkolů až ke zcela samostatné práci podřízené pouze jeho zájmům a tvůrčí činnosti.
 
Škola klade důraz na individuální přístup k jednotlivým studentům, na respektování jejich osobností a nadání. Student by se měl během studia sebepoznávat a vnímat, k čemu přirozeně směřuje. Postupně by si měl osvojit zcela autonomní způsob uměleckého vyjadřování, a to i s vědomím omezení, které tato svoboda přináší. Bez silného osobního vstupu studenta a vlastně umělce, sochaře a jeho nutkavé potřeby tvořit, či se jinak výtvarně projevovat, nemá smysl, aby se na školu vůbec hlásil. Nejlepší formou výuky, kromě samostatného tvůrčího hledání, je i nutnost seznámit se s věcmi již hotovými, historicky i aktuálně řešenými. Stejně jako číst, sledovat tuzemské i světové dění, výstavy, zkrátka „zajímat se“ tak, aby vědomě dle svého naturelu a potenciálu mohli studenti kriticky zhodnotit potřeby pro svůj další umělecký život. Tento proces je pro další vývoj citlivého tvůrčího člověka zásadnější, než výroba instantních věcí a myšlenek vhodných k okamžitému použití.
 
Řemeslné základy oboru jsou kladené jako východisko pro volnou uměleckou práci v oblasti sochařství, s přesahy do jiných odvětví. Respekt ke znalosti řemesla jako základu oboru je podstatný, stejně jako vědomí toho, že přílišné lpění pouze na řemeslné stránce věci může být na úkor uměleckého rozvoje. Součástí výuky je možnost seznámit se s mnoha sochařskými postupy, případně se v nich zdokonalit. To zahrnuje práci s mnoha materiály a technologiemi včetně těch nejnovějších. Student si pak systematickou prací, při pravidelných korekturách a konzultacích, upřesňuje cit pro práci s materiálem a získává tzv. zásobárnu forem (a to nejen trojrozměrných), která je velmi důležitá pro budoucí cíle a sebevědomou práci.
 
U doktorandů klademe důraz na praktickou část práce. Tato část by měla být propojena s důkladně zpracovanou kritickou reflexí a přínosnou teoretickou částí doktorandské práce. Očekáváme, že tato část studia je přímým pokračováním samostatné tvůrčí výtvarné praxe studenta, a ne jenom umělecko-vědeckým výzkumem odtrženým od vlastní tvorby. Očekáváme, že schopnosti a znalosti doktorandů budou přínosné i pro ostatní studenty ateliéru – ať již prostřednictvím konzultací, vlastních přednášek nebo odborníků, kteří přicházejí do ateliéru na pozvání doktorandů.
 
Sochařské ateliéry na Akademii výtvarného umění ustanovily již v době svého založení specifický systém výuky, který i díky některým osobnostem (na straně pedagogů i studentů) v té nejsilnější konstelaci neomezoval, nýbrž rozvíjel nadání. Vnímali tradici sochařství jako trvalý a definovaný základ výtvarného umění a zároveň byli schopni vnímat a osobitě rozvíjet soudobý vývoj tohoto oboru. Ani dnes není třeba mít obavy o to, že nejsme současní, hledáme-li soustředěně a reagujeme na svět kolem nás. Osobnosti jednotlivých studentů jsou v tomto procesu stále stejně významné jako osobnosti pedagogů. Umění je otázka myšlení, definují ho ti, kdo ho tvoří. Bez toho zůstanou pouze nenaplněné proklamace.