Ateliér malířství II /škola Vladimíra Skrepla

Malířskou školu 2 vnímáme jako otevřený prostor pro práci s malířskými prostředky, ale i s dalšími médii, která ovšem často z malby vycházejí, nebo se s ní konfrontují. Studenti mají a mohou v rámci možností pracovat i s videem, fotografií či trojrozměrnými objekty, nezřídka se zde objevují i performativní přístupy. Považujeme za velmi důležité, že se vše odehrává v rámci jednoho ateliéru, který vnímáme jako laboratoř a dočasnou „chráněnou zónu“ pro vyzkoušení všeho. Výuka probíhá na základě konfrontací a rozhovorů; základem je tedy kritický diskurs. To předpokládá specifické soustředění, pracovní nasazení a intelektuální zázemí. Je samozřejmé, že v ateliéru se vyskytují talenty různých typů a ideální student neexistuje, nicméně střet intelektuálních, spekulativních a intuitivních či emotivních přístupů je přínosný pro všechny; i jistý druh neporozumění či nekompatibility může z dlouhodobého hlediska přinášet dobré výsledky. Kromě toho využíváme možností setkávání a konfrontací s teoretiky, kurátory i umělci, kteří na AVU nepůsobí. Důležitým momentem je také podporování školních i mimoškolních studentských výstavních či publikačních iniciativ, které považujeme za důležitou součást studia – přímá konfrontace s publikem a kolegy ve škole i mimo ni zároveň koriguje směřování a práci studentů.
 
Výběr uchazečů o studium se primárně neřídí podle jednoduchého klíče, kterým je naplnění předem definovaných kritérií ve smyslu zručnosti a řemeslné dovednosti v kresbě a malbě. Podstatnou charakteristikou úspěšného adepta je specifický druh intenzity, bez ohledu na médium či zdánlivě očekávaný výstup. S přihlédnutím k proporcionalitě přístupů a charakterů v rámci ateliéru tedy občas preferujeme i jistou nepředvídatelnost dalšího vývoje uchazeče. Podle povahy studenta a jeho dosavadní práce doporučujeme (nebo nedoporučujeme) v prvním ročníku účast v přípravce.
 
Pedagogickou metodou, kterou volíme nejčastěji, je nedirektivní přístup a snaha nesměřovat k autoritativním či návodným modelům výuky. V optimálním případě jde o to, aby studenti sami hledali témata a nacházeli řešení. K zadávání úkolů dochází spíše výjimečně, v případech, kdy práce stagnuje. Za velmi důležitý nástroj výuky stále považujeme možnost připustit chybu či omyl, protože konfrontace s chybou či nezdarem může mít pro další vývoj studenta velmi pozitivní význam. Nezanedbatelnou rolí pedagoga je někdy také role kouče nebo producenta (nikoli ve smyslu komerčním, ale tak, jak je mu rozuměno například v hudebním průmyslu – k ujasnění autorské vize a k volbě výrazových prostředků a zacházení s nimi).
 
Výuku nevnímáme izolovaně, ale v souvislosti s celkem školy. Důležitým nástrojem a možností je pro studenty a doktorandy kontakt s dalšími ateliéry (na naší či jiné škole), propojení s katedrou teorie a dějin umění, ale také seznámení se s nabídkou dílen či řemeslných profesí. Za součást naší role považujeme rozlišení aktuálních potřeb jednotlivých studentů, které mohou být naplněny mimo domácí ateliér, a to v rovině teoretické i praktické.

Zahraniční pobyty a jejich smysluplné využívání mají pro studenty zásadní význam. Nejsou odtrženy od práce a výuky v ateliéru na AVU, ale bývají nenahraditelnou zkušeností z několika důvodů:
–   kontakt s odlišným kulturním prostředím, který vyžaduje schopnost komunikace v cizím jazyce;
–   konfrontace s jinými způsoby výuky a kritérii hodnocení či vnímání práce;
–   vytržení ze životních i myšlenkových stereotypů;
–   prozření a možná ztráta iluzí.
 
Jak bylo řečeno výše, v programu ateliéru nelpíme výhradně na médiu malby či kresby. Během času se převládající preference ohledně výběru médií proměňují podle momentální konstelace studentů i ve vztahu k aktuálnímu diskursu na domácí a světové scéně. Ten se samozřejmě snažíme vnímat (případně identifikovat v konkrétních studentských pracích), ale zároveň podněcujeme k jeho kritické reflexi, vědomi si v této souvislosti rizika vytváření unifikované umělecké produkce.
 
„Když se podíváme na dějiny lidství, vidíme dvě formy socializace. Existuje vzdělávání, edukace, ze slovního základu „educare“ znamenajícího „tahat“. Jak jste již zmínila, je to náročné, vyžaduje to sebedisciplínu a nezdá se mi, že by to odpovídalo duchu doby. Je však i druhý způsob socializování – iniciace. Řekl bych, že vzdělávání je moderní, zatímco iniciace byla předmoderní, a možná že bude i postmoderní. Co je iniciace? Na rozdíl od vzdělávání, iniciace nepředpokládá, že v mysli člověka, stojícího proti mně, posluchači, nic není. Předpokládá, že tam je cosi, co budu provázet, a že v určitém smyslu vydoluji poklad z osoby, kterou mám před sebou. Vzdělávání, naopak, předpokládá, že v posluchačově mysli je prázdno, které mám naplnit – a právě to kvůli dnešní diferenciaci již nefunguje.“
 
Michaela Fišerová, Obraz a moc. Rozhovory s francouzskými mysliteli, Praha Karolinum 2015