Jsem zvědavá, kudy se vydáte

25.01.2014
Lidové noviny
25.01.2014
2014
27
21

S německou kritičkou a kurátorkou Ruth Noackovou o české uzavřenosti, o důležitosti umění při utváření občanské společnosti i o tom, proč by docela ráda žila v Praze  

Ta žena, která nedávno oslavila padesátku, hovoří jemným hlasem, ale vyslovuje jím nikoliv uhlazené soudy. "Praha nepotřebuje populistické výstavy typu Jake a Dino Chapmanovi," říká například o expozici, kterou před pár týdny hostila Galerie Rudolfinum a z níž byla česká média odvázaná.  

- LN Poslední čtyři měsíce vedete ateliér studentů na pražské AVU, jehož záměrem bylo z umělců udělat tak trochu kurátory. Můžete více objasnit svůj záměr?  

Byla jsem pozvána jako hostující profesorka. Moji studenti pocházejí z různých ateliérů, v nichž jsou vedeni k tomu, aby vystupovali jako samostatní umělci. Já je požádala, aby společně vytvořili výstavu s uceleným obsahem. Je to pro mě dost neobvyklý způsob práce, protože oni neuvažují o tom, co se stane s jejich tvorbou, když je součástí nějaké výstavy. A i kdyby nikdy nechtěli být kurátory, mohou se tu naučit alespoň to, jak si ve skupině najít místo a umět vyjednávat o tom, co je pro ně osobně důležité.  

- LN Výsledná výstava dostala název I v kávové lžičce se odráží slunce. Jak vznikala?  

Vychází z obrazu Vojtěcha Hynaise z roku 1897, na němž je žena v salonku se svými dvěma dcerami. Od tohoto námětu se rozvíjí síť vztahů a asociací propojující historicky relativně vzdálený obraz s díly současného umění. Hynaise jsem předtím neznala. Obraz - visel v rektorově pracovně mne zaujal svou kvalitou, ale také proto, že dobře odráží, jak moc se mýlíme, když si myslíme, že víme, co je naše národní identita. Ta je často složena z mnoha aspektů pocházejících odjinud. Právě na tomhle obrazu jsou to například předměty z Asie, čínská váza či orientální koberec.  

- LN Proč by zrovna tento Hynaisův obraz měl odrážet národní identitu?  

Vojtěch Hynais tu je považován za národního umělce. Je to příběh ženy z obrazu, která se chce ukázat s dcerami, obklopena svými věcmi dovezenými z Orientu. Chce předvést své bohatství, které vzniká z obchodu s dalšími zeměmi. Byla to žena cukrovarnického továrníka v Pardubicích. To také znamená, že aby mohla udržovat svůj salon uklizený, potřebuje služebnou, která v obraze není. Je také vdaná za někoho, kdo domů nosí peníze, a ten rovněž v obraze chybí. Ten obraz ukazuje ženu tak, jak se ona chce vidět, ale zároveň vypráví příběhy, jež nejsou vidět, a přesto vytvářejí její identitu. Studenti na základě těchto příběhů začali rozvíjet rozličná témata genderu či interiority.  

- LN Jak se vám daří pasovat mladé umělce {hl_on}AVU{hl_of} do role umělců-kurátorů?  

Je to dost komplikovaný proces. Chci, aby byli aktivní, aby měli názor, ale přitom se chci od nich učit, byť odpovědnost samozřejmě leží na mně. Tak už to dělám čtrnáct let. Učila jsem na místech, kde docházelo k hlubším intelektuálním reflexím než v Praze, například když jsem působila jako vedoucí kurátorských studií současného umění na Royal College of Arts v Londýně a vedla doktorandy. Na AVU je to jiné, největší překážkou byl jazyk. Nemluvím česky, tudíž bylo občas třeba, aby se studenti nejprve domluvili mezi sebou a pak mi to přeložili do angličtiny. Všimla jsem si, že je pro ně problém vyjadřovat se kriticky, protože to nepovažují za hodnotu. V anglosaském světě studenti platí za své vzdělání, a proto možná považují sebevyjádření za důležitou hodnotu. Tady je zase výhoda, že je vzdělání dostupné každému. A tak by to podle mě mělo zůstat.  

- LN Jaká je podle vás úroveň současného českého umění?  

Existuje tu řada zajímavých umělců. Problém je ten, že jsou stále velice izolovaní. Nedochází příliš k výměně mezi Západem a Východem, a dokonce tu nevidím příliš velkou komunikaci ani mezi východními zeměmi. Řada diskurzů o umění či estetice se sem ani nedostane. Taky tu některé zajímavé umělecké formy - dobře zastoupené v jiných zemích - úplně chybí. Výjimku tvoří třeba Eva Koťátková, která se stala takzvanou shooting star. Její výstavy se konají po celé Evropě. Přitom lidí vytvářejících podobně kvalitní koncepty jako ona je tu přirozeně víc. Ta izolace je pro mě do určité míry záhadou. Možná je problém v nedostatečné práci galerií.  

- LN Jak to myslíte?  

Je tu dostatek malých institucí, které dělají svou práci kvalitně, a také několik schopných kurátorů. Problém vidím ve velkých státních institucích. Mohly by odvádět daleko více práce. Národní galerie musí skončit svou hru do sebe uzavřené instituce, která si vystačí sama. Je od ní hezké, že nám zapůjčila Hynaisův obraz, ale v oblasti současného umění by mohla být daleko činorodější.  

- LN Proč si myslíte, že by se muzea a galerie měly zaměřovat více na současné umění?  

Je to jejich zodpovědnost vůči veřejnosti. Umění obecně, a zejména současné, je důležité, neboť nám umožňuje vidět svět, který je nějakým způsobem odpojený od svého fungování. Umění obsahuje utopii, kritické uvažování, a nemyslím tím jen umění politické. Má také nějaké citové zabarvení, které nám například může pozvednout náladu, když jsme třeba v depresi. A pokud instituce neumožní lidem se k umění dostat, stane se z něj cosi privilegovaného pro bohaté. To pak většinou znemožňuje vést diskurz o umění, protože bohatí lidé nemají příliš zájem o rozvíjení občanské společnosti. Umění totiž hraje důležitou roli v občanské společnosti. Umělci mají mít k dispozici instituce, které jim umožní dostat se ven a mít možnost výměny s ostatními zeměmi. Jinak jsou nuceni být závislí na komerčních galeriích, v nichž se často vyskytují uniformní díla, poněvadž galerie potřebují prodávat a uniformita jim zaručuje určitou stabilitu. Potom je však tvorba všude stejná, ať jedete do Prahy, do New Yorku, či do Londýna.  

- LN Problém v Česku je také ten, že lidé do muzeí a galerií příliš nechodí. Čím by se to mohlo trochu zlepšit?  

Jde o dlouhodobou strategii, která by se měla vyvarovat populismu. Toho se bohužel dopouští řada institucí. Abych uvedla příklad z Prahy: Galerie Rudolfinum a její nedávná výstava Jackaa Dina Chapmanových. Tohle nekvalitní umění Praha opravdu nepotřebuje. Institucím by nemělo jít o to, publikum "šokovat", nýbrž přivést je ke komplexnějším tématům. Jistě, otázka zní: Jak přimět lidi, aby se zabývali těmito komplexnějšími tématy? Ano, může to být složitější, stejně jako je složitější chápat středověké umění oproti třeba umění baroka - je totiž jednodušší pochopit Rubense než obraz se složitým religiózním obsahem. Obdobně to platí pro současné umění. Některá díla vyžadují více času, musíte si o nich nejdříve něco přečíst nebo mít reference, které vám umožní dílo lépe pochopit. Publikum je třeba brát vážně. Nepřemýšlet jen o číslech a o prodaných vstupech, ale spíše o vzájemné výměně a vzdělávání. Něco publiku sděluje galerie či muzeum a něco té instituci zase sdělují lidé, kteří tam přicházejí. Každý přináší do instituce svou znalost, ne nutně ohledně umění, může to být znalost z jiné oblasti. Dialogem mezi těmito účastníky může být časem "vybudováno" publikum, které lépe komunikuje, je náročnější a stává se pro muzeum nebo galerii i partnerem. A tito lidé pak přivedou další lidi. Taková je alespoň má zkušenost.  

- LN Složitost umění ale často lidi odrazuje. Třeba o konceptuálním umění řada lidí tvrdí, že si nechtějí o uměleckém díle číst stohy papíru, chtějí, aby se jich dotýkalo přímo. Nezůstává tak současné umění věcí zasvěcených intelektuálních elit?  

Když lidé přijdou do muzea a mají pocit, že to není určené jim, je to problém. Jedna z mých prvních výstav se jmenovala We Don’t Understand (Nerozumíme). A jen za ten název byli lidé vděční, že se nemusí stydět to říct nahlas, a byli najednou otevřenější hledat porozumění! V documentě 12 (documenta je světová výstava současného umění, která se koná každých pět let v Kasselu, kde Noacková byla jedním z hlavních kurátorů - pozn. red.) jsme nechali zodpovědnost na návštěvnících, ti sami museli hledat význam děl. A aktivně to dělali. Když tvoříte výstavu konceptuálního umění, můžete se zamýšlet nad tím, co může být klíčem k lepšímu pochopení. I konceptuální dílo může dávat smysl prakticky každému. V Česku je to například tvorba Jiřího Kovandy, která je konceptuální a zároveň je pro většinu lidí pochopitelná, neboť vychází z každodenní zkušenosti, ze srdce a z potřeby vyjádřit něco, co může cítit každý, kdo se cítí něčím svázaný či má pocit, že veřejný prostor mu nepatří. Pak se najednou objeví malý závan svobody, který nám umožní se zhluboka nadechnout. To se podle mne dotýká mnoha občanů. Samozřejmě existují lidé, kteří mají pocit, že umění musí být jen něco krásného, jakýsi kánon. Někteří lidé si mohou říci, nejel jsem autobusem tak daleko, abych šel v Praze do muzea, zaplatil drahý lístek a viděl to, co znám z domova. Chci něco krásného, co rozpoznám jako umění! V takovém případě musíte zaměstnat mediátory. Mediátoři jsou dneska běžnou praxí, dokážou totiž propojit lidi s uměním. A muzea by měla investovat nejen do mediátorů, ale také do vzdělávacích programů.  

- LN Mezi vámi vybranými umělci na documentě 12 byli Běla Kolářová, Jiří Kovanda a Kateřina Šedá. Proč zrovna oni?  

Patří ke kánonu dějin umění 20. století. Cítili jsme povinnost pomoci jim získat mezinárodní uznání, které si zaslouží. Šedá byla ještě mladá, ale její tvorba potvrzuje, že patří mezi ty nejlepší. Kolářová a Kovanda si zasloužili být vystaveni již na daleko dřívějších ročnících této přehlídky.  

- LN Na documentu 12 jste vybrala také čínského umělce Aj Wej-weje, který v té době ještě nebyl tak slavný, jako dnes. Máte pocit, že jste mu k té slávě trochu napomohla?  

Aj Wej-wej by se stal hvězdou tak jako tak. Je schopný a inteligentní. Já jen přišla ve správný okamžik. Důvod, proč jsem ho pozvala, byl jiný, než za co je v uměleckém světě nyní tak ceněn. Líbilo se mi, jak podporuje tradiční čínská řemesla a lidi, kteří se jimi zabývají. Jeho sochy nejsou podle mě tak významné jako jeho způsob práce, jenž má etický rozměr. Aj Wej-wej není proti trhu s uměním, dokáže s ním vycházet, ale nedomnívám se, že prahne být slavným umělcem, o němž píší média. Jeho úspěch tkví rovněž v tom, že představuje tu tvář Číny, kterou chce Západ vidět. A navzdory svému osobnímu ohrožení pomáhá rozvíjet občanskou společnost v Číně, hlavně přes web.  

- LN Jak je vnímáno české umění v zahraničí?  

Mí kolegové z Berlína nebo Vídně mají často pocit, že Praha je nesmírně daleko. Jako kdyby nás stále ještě rozdělovala berlínská zeď, alespoň v hlavách lidí ze Západu. Možná to tu lidé vnímají stejně. Já jsem z Prahy unesená, kdybych tu získala stálou práci, přestěhovala bych se hned.  

- LN Lokálnost asi máme v národní povaze, s tím je spojená i určitá uzavřenost vůči světu.  

Přitom to není ani tak problém peněz. Dnes spousta věcí funguje na principu výměn. Souvisí to více s nastavením mysli. Všimla jsem si toho i u svých studentů. Na výstavy jezdí často jen do Brna. Lokální tendence je tu patrná. Na tomto "lokalismu" je dobré jen to, že některé perverzní znaky kapitalismu sem ještě nedorazily. Když se procházím po pražských ulicích, připomíná mi to Vídeň před dvaceti lety; dneska je ve Vídni už mnoho míst, která naleznete kdekoliv jinde na světě. Žila jsem rok v Londýně, tam zase každý jen přežívá a trpí tím i ideový obsah. Tady je prostor pro určitou hravost. Zajímalo by mě, jakým směrem se bude Praha vyvíjet a kdo ten vývoj bude nejvíc ovlivňovat. Bude vše orientované jen na turisty, kteří přijedou utrácet do Pařížské ulice, a na určitý populismus, anebo se například podaří umělcům vystoupit z této lokálnosti a vytvoří si silnější mezinárodní vazby?  

---

RUTH NOACKOVÁ (50)  
Vystudovala v USA, Anglii a Rakousku, věnovala se mimo jiné feministické teorii, audiovizuálním médiím a umění. Pracuje jako překladatelka, kritička a kurátorka, zabývá se rovněž teorií filmu. Pro veškerou její činnost je typický interdisciplinární přístup. V roce 2007 byla kurátorkou světové přehlídky umění documenta 12 v Kasselu. V Goethe-Institutu v Praze se tento týden zúčastnila debatního cyklu Hovory o umění. Výstava I v kávové lžičce se odráží slunce, kterou Noacková připravila se studenty AVU, je k vidění ode dneška do 10. února v Šalounově vile (Slovenská 4, Praha 10).