TVARY - FORMY - IDEJE

18.12.2013
Architekt

Tvary - formy - ideje je název reprezentativní více než třistapadesátistránkové knihy se 17 studiemi a eseji, která upoutá již pohledově - pro výjimečné kvalitní grafické ztvárnění.

Na páté stránce čteme: „Věnováno prof. PhDr. Rostislavu Šváchovi, CSc." Sám jubilant je v publikaci připomenut „šedesátkou" na pouzdře publikace (narodil se 16. 1. 1952), dvěma komorně laděnými fotografiemi (na vnitřní straně obálky je skryt „rodinný snímek" z roku 1985, který vznikl v rámci cyklu Český člověk v Czech Field Studio, a druhý snímek od J. Malého z téhož cyklu, tentokrát z roku 2010) a ve skromném dvoustránkovém úvodu.

Význam teoretika a historika architektury Rostislava Šváchy se stává pro čtenáře zjevným postupně přes zařazené studie osobností ze zahraničí, jakými jsou K. Frampton z Columbijské univerzity v New Yorku, D. Prelovšek - bývalý velvyslanec Slovinska v České republice, M. Platzerová z Architekturzentrum ve Vídni, H. Moravčíková ze Slovenské akademie věd. Když dále k tomuto seznamu přiřadíme jména z Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky (L. Hůrková, L. Konečný, V. Lahoda, M. Nešlehová, I. Panochová), z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (J. Vybíral), Akademie výtvarných uměn (E. Přikryl), Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (R. Biegel), Ústavu historických věd a Ústavu archeologie Filosoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě (P. Šopák), Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice (P. Pánoch), Výzkumného centra průmyslového dědictví a Ústavu teorie a dějin architektury Fakulty architektury ČVUT v Praze (L. Beran, H. Guzik), Ústavu architektury Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně a katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (M. Horáček), je již zcela zřejmé, že nepůjde o běžnou publikaci k životnímu výročí významné osobnosti, ale že můžeme očekávat „studie a eseje k dějinám a teorii architektury", které budou obsahovat nové poznatky. Takováto publikace má trvalou hodnotu a stává se největší poctou oslavenci.

Rostislav Švácha je „přítomen" ve studiích svých nejmladších spolupracovníků - R. Biegela, H. Guzika, M. Horáčka, L. Hůrkové, I. Panochové a dalších. A tyto příspěvky z řad „nastupující generace" více než obstojí vedle studií a eseji renomovaných autorů. Mají nejen očekávaný náležitý poznámkový aparát, bohatou fakticitu, ale vždy i ideu a její působivé vyjádření. Výše uvedená jména může vzít čtenář recenze i jako doporučení k četbě.
Jejich studie se stávají poctou Rostislavu Šváchovi jako vědci-pedagogovi. Snad je možné říci, že spolupracovníci měli štěstí na R. Šváchu a - on zase na ně. Navíc: na těchto studiích lze změřit vzdálenost, kterou prošla nastupující generace v oborech uměnovědy a teorie architektury od přelomového roku 1989. Soudíme, že bylo součástí záměru editorek T. Petrasové a M. Platovské přes koncept této publikace ukázat mimořádně rozsáhlý přímý i zprostředkující vliv R. Šváchy na české scéně dějin a teorie architektury, uměnovědy, a to publikace naplňuje. Navíc zprostředkuje poznání vlivu šedesátiletého R. Šváchy na několik generací historiků české architektury a zvláště té moderní, tolik zanedbávané ve 2. polovině 20. století.

Knihu otevírá editorial T. Petrasové a M. Platovské o necelých dvou stránkách.
Mimo jiné odkazuje na dvě monunumentální Šváchovy publikace - na Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911-1923 (2000) a na Českou architekturu a její přísnost. Padesát staveb 1989-2004 (2004) jako ideový fundament pro výběr z textů Sváchových kolegů, spolupracovníků a žáků. Šváchova metodologie je charakterizována velmi úsporně poukázáním na filosofa R. Vischera, historiky architektury P. Frankla a S. Giediona a H. F. Mallgrava: „Uvažování Rostislava Šváchy o prostoru, který je zároveň konkrétní formou i představou, tuto intelektuální linii sleduje. Nezaměnitelným znakem Šváchovy metody je především způsob, jakým spojuje formální výklad s otázkami morální kvality architektonické tvorby." (str. 9) Vedle nepochybného vlivu českého kulturního prostředí, kde na sebe umění často bere společenskou úlohu suplující potlačenou politickou či náboženskou debatu, je pravděpodobně možné tento osobitý rys jubilantovy odborné profilace přičítat i prožitku příslušníka generace, která ještě stačila nakrátko okusit atmosféru kulturního uvolnění na konci 60. let, ale především zažila následující léta dusivého útlaku, který se dotkl prakticky všech projevů svobodného života.

Kniha je rozčleněna do tří tematických celků, Tvary, Formy a Ideje, tedy na tři témata, ke kterým se R. Švácha ve svém rozsáhlém díle obrací. Prvý tematický segment, Tvary, obsahuje pět příspěvků: První dva sahají svými tématy hluboko do minulosti, R. Biegel otevírá téma Bonifáce Wolmuta a dialogu renesance s gotikou v české architektuře, I. Panochová formuluje hypotézu, v které je G. B. Carlone identifikován jako projektant jezuitského kostela sv. Máří Magdaleny v Jindřichově Hradci. Další se věnují historicky bližší tvorbě, M. Nešlehová vyzdvihuje z generace šedesátých let dílo malíře Jiřího Valenty v sakrálních stavbách, P. Šopák mapuje život a dobu na osudech a díle Kamila Novotného, L. Konečný zkoumá inspirativní zázemí jednoho z nejpozoruhodnějších pomníků postavených po roce 1989, pomníku Franze Kafky od Jaroslava Róny.

Ve druhém segmentu se šesti studiemi jsou obsaženy příspěvky zahraničních autorů - K. Framptona (zásadní programová studie Megaform as Urban Landscape, jen s malou nadsázkou ji můžeme označit za „povinnou četbu pro urbanisty a politiky" anebo můžeme použít méně násilné označení - „inspirativní text" k zamyšlení nad tím, „kam svět a urbanismus spěje"), D. Prelovšeka (o vlivu Čechů na slovinského architekta Plečnika), H. Moravčíkové (naplňuje téma „architektura šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století" dilema formy ve Vysokých Tatrách) a M. Platzerové (Living in Sheath). K nim se připojují studie P. Panocha (k použití Paradinových symbolů na fasádě pražského kostela sv. Františka Serafinského řádu křížovníků) a L. Berana (cenná pramenná studie k typovým stavbám určeným ke skladování obilí jako opozici proti globálnímu trhu). Třetí blok Ideje zahrnuje šest studií, mimo níže zmíněný text J. Pleskotá je to studie H. Guzika, která s obdivuhodnou šíří a hloubkou popisuje a analyzuje fenomén „kolektivizace bydlení v Čechách 1905-1908", následuje Gutfreund architekt(onik) od V. Lahody (téma architektonické formy v sochařství je přes sochaře O. Gutfreunda a architekta Maleviče vztaženo ke Guggenheimovu muzeu v Bilbau od F. Gehryho), dále neméně precizní, objevná studie L. Hůrkové Jan Patočka a hledání přirozeného světa v architektuře šedesátých let. M. Horáček otevírá téma konce slohu v dějinách architektury a blok studií uzavírá jako vždy inspirativní úvaha J. Vybírala na téma životaschopnosti biografické metody v dějinách umění.
    
Knížce dominují práce kunsthistoriků, teoretiků architektury, příspěvky „praktikujících architektů" A. Šrámkové, E. Přikryla jsou skromné, spíše symbolické, ale nepřehlédnutelné. Rozhodně zaujmou ve výmluvném detailu - na snímku studie Fakulty architektury ČVUT v Praze z roku 2010 je v popředí animační skupiny „silná trojka" osobností - R. Švácha, A. Šrámková a P. Kolíbal. Na čtyřech stránkách s reprodukcemi prací {hl_on}studentů{hl_of} Školy architektury {hl_on}AVU{hl_of} v Praze je s výtvarnou hravostí a zjevnou sympatií pojednáno téma Dům pro Rostislava Šváchu. Text Praha Prahou. Architektovo zamyšlení je autorem J. Pleskotem pojat - v době hledání vizí rozvoje metropole - až konfesijně, rozhodně jde o zamyšlení, k němuž se budou navzdory malému stránkovému rozsahu architekti, urbanisté a památkáři vracet. Příspěvek je uzavřen douškou: To si myslí Josef Pleskot, architekt, který se považuje za přítele Rostislava Šváchy, historika, který Praze rozumí mnohem více."
    
Impozantní bibliografii (str. 259-315) prací Rostislava Šváchy z let 1977-2013 připravila s velkou akribií P. Bregantová, k těmto padesáti šesti stránkám (!) se bude upínat pozornost současných i budoucích teoretiků a historiků architektury.
    
Sedmnáct studií má v závěru publikace mimořádně přehledně, vskutku až instruktivně, co do požadavku na reprodukci obsahu, zpracovaná resumé v českém a anglickém jazyce - i zde lze rozpoznat péči a vedení editorek publikace T. Petrasové a M. Platovské. Publikaci uzavírá obsáhlý jmenný rejstřík (str. 346-351). K tomu jen drobnost: v rejstříku bohužel nenajdeme odkaz na jméno, pokud je u studie uvedeno pouze v poznámkovém aparátu (při velkém rozsahu poznámek - a ten je u Šváchových spolupracovníků i žáků v souladu s učitelem a inspirátorem mimořádný - je to poněkud znepřehledňující. Grafika je dílem R. Vaňka a inovačně naplňuje určitou slavnostnost očekávanou u takovéhoto typu publikace -dvěma slovy: krásná knížka.
    
Na závěr lze jen opakovat, reprezentativnosti vydání publikace odpovídá vysoká kvalita studií a eseji.
Jen nesporný vliv R. Šváchy na českou současnou architekturu a její aktuální sebereflexi zůstal ve stínu jiných oborů.

Takže autoři této recenze pro oborové periodikum Architekt pokládají za povinnost dodat následující: dosah Šváchových překladů zahraničních historiků a teoretiků architektury pravidelně publikovaných v periodiku Stavba po roce 1989, vliv Šváchových cyklů přednášek k současné architektuře (vždy početně navštěvovaných studenty fakult architektury), jeho přednáškové působení mimo pražskou metropoli, účast v porotách řady soutěží, to vše lze zajisté obtížně „kvantifikovat", nicméně jde o účinek velice reálný. Poznal ho každý architekt, když jednal s „památkářem" - místo očekávaného konfliktu a „památkářské zatvrzelosti" se setkal s pevným názorem prostoupeným pochopením jak pro hodnoty minulosti, tak pro inovaci. To je sice pouhopouhý „příruční příklad", ale příklad, na který žádný architekt nezapomene. Bezpočet polemik a diskusí i razantnost, s níž tento teoretik a historik vystupoval z kabinetu Akademie věd České republiky do „veřejného prostoru" a bránil nenávratnému narušení a destrukci staveb, a tím i hodnot obsažených v architektuře -to byla součást obnovovaného respektu k oboru architektury, součást utváření, kultivace veřejného prostoru. Jubilantova angažovanost v Klubu Za starou Prahu a jeho podíl na vzniku Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí představují ukázku pozitivního přístupu k často vyhrocené polemice nad střetem nové a historické architektury. Rostislav Švácha nenásilně naplňuje didaktickou roli učence, který se před celospolečenskými problémy neuzavírá, ale naopak na tomto intelektuálním minovém poli aktivně a kriticky - přitom však bez předsudků -hledá polohu harmonie a shody a začasté přitom „nese svou kůži na trh". Jako každá silná osobnost oboru otevřel svojí činností dveře jiným, kteří s ním dnes třeba i polemizují. Důležitá je však ona pomyslná, vysoko nastavená laťka, která odborné debatě nedovolí sklouznout pod určitou úroveň.
    
Byli bychom rádi, kdyby jubilant Rostislav Švácha přijal tyto řádky jako poděkování za to, co pro architekturu v České republice přímo i „zprostředkovaně" svým vlivem vykonal.

Tvary - formy - ideje. Studie a eseje k dějinám a teorii architektury / T. Petrasová a M. Platovská (eds.), Ústav dějin umění AV ČR, Praha, Artefactum 2013, ISBN 978-80-86890-47-0 P. S.: K blahopřání autorů recenze panu profesorovi Šváchovi se připojujeme také za redakci časopisu ARCHITEKT. Přejeme hodně zdraví a neutuchající energii do dalších let!