Galerie AVU: Poznámka k přístupnosti č. 3 - Katy Jalili (UK)

12.12.2018 - 02.01.2019
Galerie AVU
U Akademie 4
Praha 7
Czech Republic

Accessibility Note no. 3
Katy Jalili
12 December 2018 – 2 January 2019
Galerie AVU, U akademie 4, Praha 7, www.avu.cz
Third in the Accessibility Note exhibition series brings to GAVU Katy Jalili (pronouns: they/them), an artist, organizer and writer based in London, born in Isfahan (Iran). Their work, presented here in its digital form, generously offers the audience a look into some of what is the day-to-day life of a genderqueer, trans, femme-presenting person of color. Jalili’s art practice is smart, real and catchy. It is also multi-dimensional, intersectional. And so, if we were to read Jalili’s art only as a testimonial stand-in for what defines their identity –Is this what queer life is like? Is this what it means to be trans? Is this what happens to femmes of color?– we wouldn’t be wrong, but we would miss all the additional layers under the surface.
Jalili’s work draws from multiple sources, including traditional feminist performance, drag, their Iranian heritage, the punk movement and social media aesthetics. The first manifests in the urgency given to the body in Jalili’s performances. The moment when Jalili pulls out a penis-like balloon from their underwear in the EvilEye/I video brings up to date work such as seminal Carolee Schneemann’s Interior Scroll (1975) piece during which the artist extracted a scroll of paper from her vagina with a transcript of a critique attacking her for “too many feelings”. In the spirit of drag, Jalili’s performance in EvilEye/I funny and existential at the same time, pretty and serious. When the video becomes black and white for a moment, it draws attention to the importance of bright colors used across the artist’s practice, an index of Iranian culture as well as punk influence. The often used pink refuses to be a harmless, “girlish” color. Loud color, including the use of glitter, is one more tool in Jalili’s practice of fighting for voice.
To be heard also requires taking space. In their practice as an organizer, Jalili creates safe and joyful spaces for queer femmes. In their artworks, Jalili multiplies themselves. They are everywhere in the gallery so as to weave a life image. As the gifs say to photography, the artist says to the audience: You can’t capture me in a still. (In case of the Are You a Boi or u Gurl? And I see your racism and I raise you my black pubes prints you need at least 25 frames.) The only moment in the exhibition, when the artist chooses to be represented by a stationary fragment is by details of their body hair. The Body Landscapes are some of the works on display that point out the absurdity of a moment when something natural is deemed radical and reveal the complicated path to finding tenderness towards one’s own body. Fearless, hard won, acceptance then becomes the soil which gives the two still images the power to turn into a garden and overflow with (digital) life again.
In between these two close-ups sits the video Women with Moustaches, one of the core works of the exhibition. In it, the practice of multiplication takes on a specific form of doubling. To the spoken text about heritage, empowerment, and personal history, Jalili comes in and out of themselves. Their mirror image is a special form of sisterhood. When, towards the end, they and their mirror self are joined by their shared arm, it is uncertain whether they are holding hands or flexing muscles. We all are literal embodiments of the community of our ancestors. And as bell hooks, the famous queer African American feminist thinker, says in her book Killing Rage (1995), “Beloved community is formed not by the eradication of difference but by its affirmation”.
However, as bell hooks before them, Katy Jalili is not shying away from complicated matters, including problems within the queer community. Part of the exhibition opening is an embroidery workshop The Goddess of Fear of Femmes, lead by Moldavian educator, artist and theorist based in Prague, Sofia Tocar. Tocar reacts to Jalili’s article “Ya’ll Better Quiet Down” that takes its title from the opening words of trans rights activist Sylvia Rivera’s speech at New York City’s Christopher Street Liberation Day Rally in 1973. As Rivera didn’t allow the heckling of the gay men in the audience to quiet her down, Jalili speaks up about misogyny and femmephobia in queer spaces in the article. During the workshop, Jalili has painted on the wall the goddess figure that has been collectively embroidered by the audience under the supervision of Tocar. The image is one more celebration of the strength of those who speak up.
Curated by Magdalena J. Härtelova

Poznámka k přístupnosti č. 3
Katy Jalili
12. 12. 2018 – 2. 1. 2019
Galerie AVU
Třetí výstava z cyklu Poznámka k přístupnosti představuje v GAVU Katy Jalili (zájméno oslovení: oni), umělce, organizátora a autora působící v Londýně, narozené v Isfahánu (Írán). Jejich tvorba, prezentovaná zde ve své digitální formě, publiku velkoryse poskytuje pohled do něčeho z toho, z čeho sestává každodenní život genderqueer, trans, femme-prezentujícího se člověka tmavé pleti. Umění Jalili je chytré, opravdové a chytlavé. Je také mnohodimenzionální, intersekcionální. A proto, pokud bychom viděli tvorbu Jalili pouze jako svědeckou zástupu toho, jak se identifikují – Takhle tedy vypadá queer život? Tohle tedy znamená být trans? Takové je to tedy být femme tmavší pleti?– nebylo by to nutně špatně, ale pominuli bychom tím všechny další vrstvy těsně pod povrchem.
Tvorba Jalili vychází z mnohých zdrojů včetně tradiční feministické performance, dragu, jejich íránských kořenů, punkového hnutí a estetiky sociálních médií. To první se projevuje v urgentnosti, která je v Jalili performancích dávána tělu. Moment, ve kterém si Jalili ve videu Uhrančivé oko/Já vytáhne ze spodního prádla balón připomínající penis, aktualizuje díla jakými byla například klíčová performance Carolee Schneemann Interior Scroll (1975), během které umělkyně extrahovala ze své vaginy svitek papíru, na kterém byl přepis kritiky napadající ji za “příliš mnoho pocitů”. V duchu umění dragu je performance Jalili v Uhraňujícím oku komická a existenční zároveň, půvabná a seriózní. V okamžiku, ve kterém video na chvíli přejde do černobílé, upozorňuje na důležitost jasných barev používaných jinak v umělcově tvorbě. Ty jsou jak indexem íránské kultury, tak vlivem punku. Často používaná růžová odmítá být nevinnou, “holčičí” barvou. Nápadné barvy, včetně používání třpytek, jsou další z prostředků, kterými Jalili bojuje o právo promlouvat.
Možnost být slyšet vyžaduje také prostor. Ve své organizátorské praxi tvoří Jalili dočasný, bezpečný a radostný prostor pro queer, femme lidi. Ve své umělecké tvorbě Jalili násobí sami sebe. Zde v galerii jsou všude kolem nás, aby v úhrnu vytvořili živý obraz. Stejně jako by gify mohli říkat fotografii, umělec tu praví publiku: Nemůžete mne zachytit do jednoho snímku. (V případě tisků Jsi kluk nebo holka? a Vidím tvůj rasismus a trumfnu tě svým černým ochlupením potřebujete alespoň 25 snímků.) Na výstavě je pouze jeden moment, ve kterém se umělec rozhodnul být zastoupen nehybným fragmentem a to detailem jejich ochlupení. Krajiny těla jsou jedněmi z vystavených děl, která poukazují na absurditu momentu, ve kterém něco přirozeného začne být považováno za radikální, a o komplikované cestě k nalezení něhy pro své vlastní tělo. Neohrožené, tvrdě vybojované přijetí se pak stane živnou půdou, která dá oněm dvoum snímkům sílu stát se zahradou a znovu oplývat (digitálním) životem.
Mezi těmito dvěma záběry zblízka je umístěno video Ženy s knírky, jedno z klíčových děl výstavy. Proces násobení v něm na sebe bere specifickou formu dvojení. Do mluveného slova o dědictví, emancipaci a osobním příběhu vchází a vychází Jalili sami ze sebe. Jejich zrcadlový obraz je zvláštním druhem sesterství. Když se ke konci jejich společná paže spojí, není jasné, jestli se drží sami sebe za ruce nebo ukazují (společné) svaly. Všichni jsme, doslova, ztělesněním komunity našich předků. A jak říká bell hooks, známá queer afro-americká feministická teoretička, ve své knize Killing Rage (1995), “Námi milovaná komunita se netvoří vyhlazováním odlišností, ale jejich potvrzováním.”
Stejně jako bell hooks se i Katy Jalili nevyhýbají složitým tématům, včetně problému uvnitr queer komunity. Jako součást výstavy se na vernisáži uskutečnil workshop vyšívání Bohyně strachu z žen, vedený moldavskou umělkyní a teoretičkou žijící v Praze Sofií Tocar. Tocar v něm reaguje na Jalili článek “Vy všichni radši hned sklapněte”, který si propůjčil název z úvodních slov řeči aktivistky trans práv Sylvie Rivery během newyorského pochodu za zrovnoprávnění, Christopher Street Liberation Day Rally, v roce 1973. Stejně jako Rivera nedovolila pokřikujícím gay mužům v publiku, aby ji umlčeli, ozívají se Jalili ve svém článku proti mizogynii v queer prostorech. Během workshopu ztvárnili Jalili na zdi jejich představu bohyně, jejíž podobu pak mohli návštěvníci společně, během diskuze, pod vedením Tocar vyšívat. Tato malba je oslavou síly těch, kteří se nebojí ozvat.

Kurátorka: Magdalena Jadwiga Härtelova