Někdy na AVU: Markéta Vaňková

11.04.2019 - 31.05.2019
17.00
Akademie výtvarných umění v Praze
U Akademie 4
Praha 7
Czech Republic

Poslední výstavu měla Markéta Vaňková v roce 2016 v Plato Ostrava. Jedna z nejradikálnějších současných českých umělkyň zde demonstrovala neobyčejné rozpětí své tvorby. Vedle abstraktních a figurálních maleb se totiž zabývá i kresbou, tvorbou objektů, ready-mades, ale i videí a akcí. K pochopení jejího díla se musíme vrátit do devadesátých let 20. století, kdy Vaňková studovala na Akademii, nejdříve v Ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka, poté v nově vzniklém Ateliéru malířství zaměřeném na aktuální tendence Jiřího Davida a Ateliéru malířství Vladimíra Skrepla. Během svého studia v letech 1992 až 1999 získala zkušenosti i v Ateliéru sochařství Jindřicha Zeithammla a Ateliéru nových médií Michaela Bielického.
V novém miléniu se Vaňková přestěhovala na Sicílii, kde dodnes žije a tvoří. V relativní izolaci ostrovního života se věnuje s menší či větší intenzitou malbě a tvorbě objektů.
Pod názvem Reality z venkova se Vaňková na AVU rozhodla představit cyklus maleb Garage I−IV z let 2011 a 2012. Jak název napovídá, na obrazech jsou zachycena garážová zátiší, která na Sicílii mají specifický ráz. Tzv. campagna, dům s pozemkem, na němž se pěstují olivovníky nebo mandloně, patří k místnímu stylu života. Nejde ale o venkovskou sicilskou romantiku, ale o břitký komentář k realitě, jak ji Vaňková žije a prožívá. Obrazy doplňuje série objektů vyrobených z nejrůznějších předmětů opracovaných mořem. Už jejich názvy Drak – Den u moře, Hladit břicho, Řetězová Madona ve skalách a její myšlenky nebo Pythagorova platonická láska nám připomenou Vaňkovou, kterou si pamatujeme: brutální a zároveň lyrickou, schopnou radikálního expresivního gesta, ale i nekonečně váhavou a kontemplující, odtrženou od reality, ale zároveň neustále prožívající skutečnost do jejích nejintimnějších zákoutí. Není pochyb o tom, že její výstava na AVU bude stejně překvapující jako její předchozí vystoupení na české výtvarné scéně, ať už vzpomeneme klíčové výstavy 90. let jako Zkušební provoz (1995), Česká abstraHce (1996) nebo 99CZ (1999) či výstavu Někdy v sukni (2014) a zmiňovanou ostravskou retrospektivu Pravděpodobně na poli (2016). Její osobnost na pražské výtvarné scéně citelně chybí a malá výstava v prorektorovně může tuto „díru“ jen na chvíli symbolicky zazáplatovat.