Vladimír Kokolia: Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu

13.11.2020 - 31.01.2021
Centrum pro současné umění FUTURA
Holečkova 49
Praha 5
Czech Republic

První setkání ve Vladimírově domě v Knínicích trvalo asi osm hodin. Určili jsme si, že se budeme zabírat tvorbou slovníku jeho myšlění. Jako člověk, který vytvořil virtuální encyklopedii svých přesvědčení a pravd, Kokopedii, se zdálo nasnadě, že by byl schopen některé organizovaně sdílet ve formě výstavy – zkrátka jsem chtěl kázat jeho osobní ideologii a ontologii. Náš rozhovor byl dlouhý. Když hovoříte s Vladimírem, sotva kdy se vám dostane odpovědi “ano” a “ne”, každá věta a souvětí kličkuje a rotuje ve víru, propojujíce dříve nespojené nádoby, ale nakonec vede v mojí hlavě spíš k entropii, než k pořádku. Skoro není možné intelektuálně zpracovat celistvost toho, co sděluje.

V.K.: Já mám „misi“ – už hodně dlouho. Asi přesně v tvém věku jsem poprvé viděl velkou sbírku umění – zjistil jsem, že „všichni nám lhali“ – naši učitelé nám bůhvíproč neřekli, že třeba zakladatelé modernismu, ale i všichni možní barokní, renesanční klasici to všichni dělali s nějakým vědomím, které je fatálně zapomenuté nebo zmršené – teď už se ani neví, že to vůbec existovalo, tudíž nám to ani neschází. Místo toho se vše vnímá esteticky nebo politicky (tomu každý rozumí) – což jsou důležité mody, beru je vážně – ale ony si berou z obrazu jen to, co z něj vychází – takže se zapomene potřeba do obrazu vcházet – dokonce ani autor do něj pak nemusí doopravdy vcházet.

„Mise vcházet do obrazu“ obsadila de facto celý jeho dům – knihovna hostí nejen knihy, ale myriády šuplíků plných děl a závěje grafik, rozlehlá půda je obsazena zaprášenými malbami, z nichž se některé skoro stávají geologií. Klíč k dekódování nepořádku ale Vladimír drží, a právoplatně zachází s díly s úzkostlivostí hodnou korunovačních klenotů. Při druhé návštěvě jsem jej donutil, aby mi UKÁZAL VĚCI. To se událo jako ve videohře, kde postava čeká, až ji správně pošimráme, aby nás bez okolků zavedla na správně místo. Začala na mě vytékat díla – kresby tuší na ručním papíře, technicky vynalézavé grafiky, nefixované prachové pastely citlivé na otřesy. Ve FUTURA jsme začali stavět příčky, abychom architekturu překlenuli, vytvořili „pokojíčky”, dali průchodu směr, a díla seskupili podle intuice a prostorových požadavků.

První místnost je poslední, kterou jsme ustanovili. Zápasí v ní o pozornost grafiky a malby především z 80. let, covery LPček vedle obrazů kubismu průletu mouchy, sousedící fantasmagorii Jedlíků a Kašpárka na řetezu. Prostě takový bufet, raut, lahůdkárna. Ostatní místnosti působí klidněji – čtyři suché pastely nám, podobně jako knížka „Magic Eye“, poskytují možnost prohlédnout skrz, a uvidět koruny stromů v různých hloubkách. Obrovská stěna, plná od cípu k cípu Velkým cyklem devadesáti kreseb tuší na ručním papíru, zobrazuje lidské postavy, zabalené do pytlů, svázané pod kolejemi, ztracené ve víru, vzájemně se omezující v pohybu, přibité na kříži. Jinde se nám dostává pohledu do korun stromů, které nahlížíme „list po listu“. Tři řady takřka mytologických grafik, s podobně fatálními náměty jako v kresbách, přesahující přes roh místnosti. Malba „pupíku“. Stereoskopičtí lidé v rozměru času. Pásmo subtilních kreseb, co nás obklopí ze všech stran a semknou se v nekonečném kruhu.

Text: Lukas Hofmann